KDYŽ se řekne DĚTSKÁ OBRNA

MŮJ PRVNÍ DEN S OBRNOU

Bylo kolínské posvícení v roce 1954. Slaví se v srpnu na sv. Bartoloměje.

S tátou (zemřel 1982) a s bratrem Kájou (zemřel 1979)

Nožičky mám poslední den zdravé.

Otec vyvedl mě a o dva roky staršího bratra Káju na houpačky ke starým lázním.

Na fotografii se už o mě bacil obrny pokouší.

Když mi babička chvíli před tím natahovala bílé podkolenky, levá noha mi pořád padala. Dostala jsem od babičky vynadáno a pohlavek. Nezapomněla jsem na to a na fotografii se tvářím pořád naštvaně.

Já přece za to nemohla, že mi noha padala! To samo…

Otec nás před obědem přivedl domů a zmizel na pivo. Na jedno. Na oběd že bude doma. Nebyl.

S maminkou a s Kájou (zemřel 1979)

Odpoledne nás maminka oblékla a šli jsme na houpačky ještě jednou. Tvářím se zase naštvaně. Tentokrát proto, že maminka koupila bratrovi peněženku, kterou jsem chtěla taky. Ale já měla smůlu.

Bacil obrny je už ve mně zabydlený.

Večer nám otec, který se vrátil z piva poněkud později, udělal rozjařeně míchanici- nakrájené knedlíky s nakrájeným masem a do toho zelí- tenhle mišmaš jsem milovala. Když jsem dostala před sebe plný talíř, nejedla jsem. Rodiče znejistěli.

Bylo to první upozornění, že mi něco je.

Druhý den jsem se nepostavila. Obrna začala.

MŮJ DRUHÝ DEN S OBRNOU

Pamatuju si, že jsem se probudila. Bylo odpoledne. Ležela jsem na kanapi v kuchyni. Vypadalo to, že v bytě nikdo není. Pokusila jsem se vstát. Šlo to špatně. Opírala jsem se o nábytek a pokoušela jsem se přejít kuchyň a dojít do zadního pokoje…

MŮJ TŘETÍ DEN S OBRNOU

Babička s maminkou mě dali na kočárek- ta potupa!!!- a odvezli mě k doktorovi Gutmanovi, který se jako jeden z mála kolínských Židů vrátil po válce domů. Měla jsem ho ráda. Líbila se mu moje maminka a tak se choval hezky i ke mně.

„Má revma! Zabalte ji do octanu!“

Tak zněl jeho verdikt, nicméně mě poslal ještě pro jistotu do nemocnice k doktorovi Řemenářovi, odborníkovi na nervová onemocnění, který se v té době setkával s obrnou denně. Později se bude hovořit o tomto období hovořit jako o epidemii, která u nás měla na svědomí hodně dětí.

Pan doktor Řemenář mě prohlédl a bylo po revma…

MÉ DALŠÍ DNY S OBRNOU

Nebyly dobré pro mé rodiče. Nebyly dobré pro mě.

Jednu obrovskou výhodu to mělo. Pamatuju si z té doby hodně věcí. Vidím je před sebou. Cítím jejich chuť. Slzy, smutek, samotu, i ten pocit zvláštní výjimečnosti, kdy mě cizí ženy zastavují (nikdy mě nezastavili muži- vždycky to byla starší žena- kráva) a ptají se, copak to máš s nožičkou, holčičko?

Půl roku v Janských Lázních- kam mě už nikdy potom rodiče nedostali. Podruhé jsem se tam vrátila v roce 1999, kousek od sochy Krakonoše jsem se rozbrečela a věděla jsem, že jsem tady naposledy. Už nikdy nechci do Janských Lázní!

Muselo to tam být pro mě strašné. Bylo mi necelých pět let, ukradli mi tam panenku, knihu, některé sestry byly možná bývalé bachařky, jednaly s námi jako s věcmi, které by se měly vyhodit, protože za nic nestojí, byly zlé, vzteklé. Hnusné.

Brečela jsem každou noc.

Když mě rodiče jednou přijeli navštívit a já tmavou chodbou, která tam byla i v roce 1999, utíkala k mamince a ona mě vzala do náruče, cítila jsem z jejich vlasů vůni fialek.

Když odjeli a já zůstala, zase jsem každou noc brečela, ale tentokrát už to nebylo tak strašné. Cítila jsem vůni fialek a věděla jsem, že až příště maminka přijede, odveze si mě domů.

Mluvila jsem o svých pocitech z Janských Lázní s mnoha stejně starými obrnáři a všichni se mnou souhlasili. Měli stejné vzpomínky, stejné zkušenosti. Sestry si netroufaly na děti starší, ale my kolem pěti let, my jsme pro ně byly lehký soupeř a ony to věděly.

Dětská obrna = Akutní poliomyelitis = postpoliosyndrom

Do klimkovického ráje jezdím od roku 1995Tato dáma přiletěla do Klimkovic až z Kanady!Stáňa byla na vozíku a za dva roky si běžela pro zmrzlinu!

VÝHONKY (vyšlo v Kolínském deníku, únor 2006)

Zastavil mě na náměstí známý. „Tak kde si tě můžu uštípnout?“ Zatetelila jsem se nadšením.
Jestli něco miluju, tak jsou to dotazy, které se mě týkají, a kterým nerozumím! „A proč mě chceš štípat?“ Pípla jsem s výrazem diblíka a on si poklepal na čelo. „Nechci tě štípat! Chci si uštípnout nějakej ten tvůj výhonek a doma si ho zasadím. Možná, že mi napíše časem aspoň nějakou povídku, když už ne celou knihu!“
titulní stránka časopisu Polio A byla jsem doma. Minule jsem totiž ve Fuchsovinách psala, že ze zimy odumírají obrnářům výhonky…
Protože jsem v roce 1954 dostala dětskou obrnu (poliomyelitida), proti které se začalo očkovat až v roce 1957–1960, stala jsem se před lety členkou Asociace polio ČR, která vydává Zpravodaj Asociace polio, a proto mám o této nemoci dost informací.

Když bacil obrny napadl před více jak padesáti lety moje nervy, některé zničil úplně, některé částečně. Zdravé nervy vyslaly do částečně zničených nervů tzv. výhonky, které působily velmi aktivně, takže jsem docela slušně vegetovala až do své čtyřicítky. Ale po čtyřicítce dochází u většiny obrnářů k tzv. postpoliomyelitickému syndromu. Zjednodušeně řečeno: Výhonky, vyslané zdravými nervy do nervů částečně poškozených, po čtyřicítce odumírají a to tak, že nenávratně. Výsledek? Obrnáři, kteří se například do té doby pohybovali na berlích, jdou na vozík, protože je ruce na berlích už neunesou. Já se kvůli postpoliomyelitickému syndromu musela před lety vzdát například delších procházek, jízdy na kole i koupání v přírodě a posledních pár let jsem ráda, že zvládnu dojíždění do Prahy a běžné nákupy.

Janské Lázně 1999Mirunku znám od roku 1995. To by byla hlasatelka!!!

Nesmíme se unavit, musíme se šetřit, svaly nás opouštějí, cvičit sice můžeme, ale pouze do únavy, přetěžování nám škodí, a když to s aktivitou přeženeme, dost krutě se nám to vrátí! Fakt. To jsem zjistila poslední dobou hned třikrát!
V létě jsem byla v lázních a v sobotu večer jsem si šla zaplavat. Bylo to úžasné! Bylo nás tam málo, já si připadala jako King a plavala jsem celou hodinu z jedné strany bazénu na druhou. Ó, jak jsem ještě mladá a hlavně zdravá!

Jo, houby! Ve tři ráno jsem se probudila se silnou migrénou, zvracela jsem a měla průjem. Celý den jsem nebyla schopná vstát. A přesně stejný stav se opakoval za měsíc, když jsem na chalupě s radostí hrabala seno na louce. A do třetice se to opakovalo za další měsíc, když jsem měla po Praze nějaké pochůzky. Prostě postpoliomyelitický syndrom nás hlídá, abychom se nenamáhali a tím neničili výhonky, které nás i beztak opouští…

A co se týče toho, že ze zimy odumírají obrnářům výhonky— no, napsala jsem to sice hóóódně zjednodušeně, ale to neznamená, že jsem neměla pravdu.
Ke klinickým příznakům postpoliomyelitického syndromu patří kromě jiného i intolerance chladu…

Díky dětské obrně jezdím každý rok do lázní, a sbírám tam různé zkušenosti a zážitky. To, co jsem v Janských Lázních „nasbírala“ v roce 1954, to bych tam opravdu radši nechala… :-(

Ale když už to s sebou táhnu od roku 1954, napsala jsem o tom fejeton, který vyšel v magazínu ONA DNES na podzim 2007.

Tady ho máte!

Obrnářky, obrnáři, obrnárčata...

V roce 1954 jsem jako čtyřletá dostala dětskou obrnu ( www.polio.cz ). Očkovat proti ní se začalo až o několik let později. V současné době u nás „dožívá“ asi 10 000 obrnářů a většina se potýká s tzv. postpoliosyndromem…

Letos jsem byla zase v lázních. Obrnáři mohou jezdit každý rok, tak toho využívám.

„Ty se máš… zase jedeš do lázní!“ To mi řekne devadesát devět lidí ze sta, vážně! A ten jeden? To byla paní, se kterou jsem se před lety seznámila ve vlaku. Povídaly jsme si o dovolených a já se zmínila, že jezdím každý rok do lázní.

„Tak to vám nezávidím,“ řekla. „To musíte být dost nemocná, když vám dávají lázně každý rok… určitě byste byla radši, kdybyste jezdit nemusela…“ Řekla přesně to, co odpovídám všem „závistivcům“. „Byla bych radši, kdybych jezdit nemusela…“

Janské Lázně 1999. Janinka, se kterou jsem byla na pokoji a které dodnes říkám Knechtík z Českých Budějovic. (Foto Irena Fuchsová)

Od toho dne začal zase nabíhat počet těch, co mi říkají „Ty se máš… zase jedeš do lázní!“. A žádná chápavá paní se už mezi nimi neobjeví… Poslední roky, kdy někdy sotva lezu, mě to dost štve. Blbečkové, říkám si, hned bych si to s vámi vyměnila…

Takže jsem letos byla zase v lázních. Chodila jsem večer do bazénu se Zbyňkem, je mu čtyřicet, chodí o berlích, má DEMO – dětskou mozkovou obrnu, je ženatý, má syna, počítačovou firmu. Jednou mě chtěl stáhnout pod vodu a já začala nepříčetně ječet. Okamžitě přestal a já se mu omluvila.

„Mám hrůzu z potopení! V Janských Lázních byla jedna sestřička. V roce 1954. Koupala nás tak, že nás namydlila, pak nás vzala vzadu za krk a potopila pod vodu.

Janské Lázně 1999. Jana Sokolová z Plzně. Taky obrnářka. Krásně zpívá a hraje na kytaru. (foto Irena Fuchsová

Když jsem se po půl roce vrátila domů a maminka mi chtěla umýt vlasy, honila mě celá rodina po bytě. Tak jsem jim to řekla. Táta chytil oběma rukama židli a říkal, já tam pojedu a tu svini zabiju…“

Zbyněk na mě koukal a pak se usmál. „Já to doma nikdy neřekl.“ Zažil totéž v roce 1972. Věřili byste tomu?

Klimkovice 2006. David Krzyzyk z Havířova. Hrál v mé hře Béďu. A byl geniální! (foto Irena Fuchsová)

Také jsem letos v lázních potkala Helenu, obrnářku- vozíčkářku, která nádherně tancuje. Na diskotéce se kolem ní pokaždé udělalo kolečko a všichni jsme bez dechu sledovali její kreace. Její vzpomínky na Janské Lázně se od mých příliš nelišily…

Podruhé jsem tam jela až v roce 1999. I po pětačtyřiceti letech se ve mně všechno sevřelo. Nikdy před tím jsem nezažila, aby vzpomínání bylo tak děsivé a černé. Stála jsem u sochy Krakonoše a brečela. Potom jsem tři týdny proseděla s partou obrnářů a myopatů v baru na kolonádě a lázeňským pobytem jsem se doslova propila. Už sem nikdy nepojedu, oznámila jsem manželovi, když pro mě přijel a názor jsem nezměnila.

Mirek mě hypnotizuje u stolu. „Jsem v šoku, spisovatelko…“ (Foto Vladislav Pachuta)

Když jsem to řekla Heleně, přikývla. „V padesátých letech nebyly v Jankách sestřičky, ale bachařky.“ S tím se nedalo nesouhlasit. „Určitě pracovaly ve válce jako dozorkyně v koncentrácích“, dodala jsem, a Milena, třetí obrnářka, která seděla vedle nás, odmítavě zavrtěla hlavou. „Nevím, co pořád máte. Já byla v Jankách pokaždé spokojená! Nikdy jsem se s něčím takovým nesetkala. Nikdy!“ Podívaly jsme se s Helenou po sobě. „Kdys tam byla poprvé?“ Věděly jsme, co odpoví a nemýlily jsme se. „Bylo mi dvanáct.“ Spokojeně jsme jí vysvětlily, proč patřila mezi „šťastné.“

„Bachařky si na starší děti netroufaly! Dovolily si jenom na ty, kterým bylo maximálně pět!“

Janské Lázně 1999. Tomáš z Ústí nad Labem v džínové bundě, myopat. Vedle jeho bratr, který přijel na návštěvu. Tomáš mi říkal: Irenko, nejhorší je myovítr. Zafouká a jsem na zemi… (Foto Irena Fuchsová)

Po návratu z lázní mi přišel z mých webovek dopis. Od obrnářky Alžběty.

„Náhodně jsem objevila tyto stránky- nestačím zírat, čtu a čtu, až mi slzí oči. Jsem taky obrnářka z roku 1954, postpoliosyndrom se u mne projevil naprosto přesně tak, jak píšete, do čtyřiceti jsem byla „King“, pak jsem začala nějak „uvadat“, nejen fysicky, ale i psychicky- došlo u mě doslova k „vyhoření“ a tak jsem se ocitla v plném invalidním důchodu. Možná, že se známe z dětství z Janských Lázní, jen o sobě nevíme.

Janské Lázně 1999. Fuchsová se snaží tvářit jako roztomilý diblík a nedaří se jí to…

Byla jsem také často a dlouho v Praze - Krči v Thomayerově nemocnici. A hrozně nás tam strašili, že když budeme zlobit, že nás dají na „sever“. To byl pověstný „lapák“ pro malé dětičky, které se víc hýbaly a sestřičkám bylo zatěžko je pohlídat. Tak nás svazovaly do kozelce a nechaly přivázané na zemi k noze postýlky, abychom jim někam neodlezli. Asi také máte všelijaké neblahé zkušenosti, jak jsem pochopila z Vašich stránek…

Klimkovice 2006. Spisovatelka vysvětluje Jiřímu Podlahovi, jak se má tvářit. Fotíme totiž ilustrace do knihy KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH… (foto Markétka Podlahová)

Jestli budete mít zájem se seznámit se mnou, budu ráda, už je nás „pravých obrnářů“ čím dál méně.“

Nebudete tomu věřit, ale mně se po přečtení jejího dopisu ulevilo. Až mi totiž příště někdo řekne „Ty se máš… zase jedeš do lázní!“, tak s úlevou přikývnu.

„Máš pravdu. Mám se. Protože už nejsem dítě…“

Klimkovice 2006. Jiří Podlaha mlsně pozoruje Zuzanku… Opět fotíme ilustrace… (Foto Irena Fuchsová)

Moji milí, protože lázně v roce 2006 stály opravdu za to, a dařilo se dokonce i „houbám“, udělal můj webový Bůh Tomáš Adámek (www.czahoun.net)novou rubriku
KDYŽ SE ŘEKNE LÁZNĚ.

Určitě se vám bude líbit!

A ještě vás musím informovat o knize, která vyšla na jaře 2008.

Jmenuje se, KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH a je to dvojče knihy KDYŽ JE ŽENA V LÁZNÍCH, která vyšla poprvé na jaře 2004, a podruhé, ve druhém vydání, v září 2010.

Vše o mých knihách najdete v rubrice: KDYŽ SE ŘEKNE VYDANÉ KNIHY

Objednat si je můžete na kontaktech, které nejdete v rubrice: KDYŽ SE ŘEKNE NAKLADATEL.

Vše o mých lázeňských pobytech najdete v rubrice: KDYŽ SE ŘEKNE LÁZNĚ.

Následující fejeton jsem zařadila do knihy fejetonů, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, která vyšla v červnu 2010.

MALÝ MUŽ A MALÁ ŽENA

Určitě jste už všichni slyšeli nebo četli o tom, jak jsou muži a ženy jiní. A určitě byste o tom mohli vypravovat své. Jak muži, tak ženy. Samozřejmě, že ženy jsou jiné než muži. A naopak. Kdybychom byli všichni stejní, byla by to nuda. Vlastně si to ani nedovedu představit. Proboha, o čem bych psala? Moje knihy jsou plné vztahů, plné lásky, nenávisti, rozvodů, muži a ženy spolu bojují i se milují… Sice jsem napsala knihu Když muž miluje muže a mám chuť napsat knihu Když žena miluje ženu, ale psát o muži a ženě- to je nevyčerpatelné téma!

Připravila jsem pro vás malou vzpomínku na to, jak jsou úplně jiní i malí muži a malé ženy…

Po dětské obrně mám slabší levé lýtko, chodidlo není také úplně v pořádku a o palci se určitě nedá říct, že by byl rovný! Zvykla jsem si na to, tak jako si všichni zvykneme na něco, o čem víme, že to s sebou potáhneme a nikdo nám od toho nepomůže. V takovém případě opravdu nezbývá nic jiného než si zvyknout a žít s naším břemenem tak, aby nás to „co nejméně bolelo“.

Když se mi narodil syn Filip, nosila jsem sice venku dlouhé sukně nebo kalhoty, ale doma moji nohu viděl. Viděl mě i v létě při koupání. Věděl, že ji mám nemocnou, věděl, že mám obrnu, věděl, že musím nosit boty na podpatku, věděl, že nemůžu chodit bosa, věděl, že musím být opatrná, abych si ji nezlomila a tak dále a tak dále. Nicméně, když mu bylo deset let a já kolem něho jednou doma přešla v kalhotkách a v tričku, zůstal na tu moji nemocnou nohu překvapeně koukat.

„Jé, mami, ty máš jednu nohu slabší?!“

Skoro devět let po něm se nám narodila dcera Rita. I ona věděla to, co Filip. I ona moji nohu často viděla. Když jí byly čtyři roky, šli jsme všichni na pohádku do tehdy ještě fungujícího kina na Zálabí. Pohádka byla o krásné, ale zlé čarodějnici, která měla ve skleničce zázračnou vodičku. Když se napila, proměňovala se v havrana, a když se chtěla proměnit zpátky, vodička ji z havrana proměnila zase zpátky ve zlou čarodějnici.

Ke konci filmu, kdy už provedla tolik strašných věcí, že by v Česku určitě dostala minimálně tři roky- s odkladem na deset let, se potřebovala proměnit z havrana do podoby čarodějnice. Napila se, začala se proměňovat, chtěla se napít ještě, ale lahvička jí vypadla a rozbila se! Milá čarodějnice se neproměnila úplně! Místo nohy jí zůstal na věky havraní pařát. A v tu chvíli se na celé kino ozval hlásek mé čtyřleté dcery.

„Moje maminka taky neměla vodičku na paleček!“

Tato FUCHSOVINA vyšla v Kolínském deníku 25. 4. 2007

Všechny nejnovější zprávy o mém spisovatelském i jiném životě, odkazy na křty, na obálky nových knih, na různé akce, na rozhovory se mnou v časopisech, v rozhlase i na mé vystupování v televizi, najdete v rubrice KDYŽ SE ŘEKNE, CO JE NOVÉHO, kde na sebe povím všechno, co vím... :-)

design Jiří VANČURA, web Tomáš ADÁMEK, 2006–2016