KDYŽ se řekne FUCHSOVINY A KOLÍNSKÝ PRES

Deníky Bohemia určitě budete znát.

V Kolíně vychází Kolínský deník.

V srpnu 2004 mě oslovil šéfredaktor Petr Koděra, jestli bych pro ně nechtěla psát v určitý den sloupky— fejetony, postřehy. Jak to vidí známá kolínská spisovatelka.

S nadšením jsem souhlasila, nechala se vyfotografovat a od září 2004 vychází každý čtvrtek v Kolínském deníku moje FUCHSOVINY, a od února 2010 vychází ve všech Denících Bohemia, v celém středočeském kraji.

Píšu o tom, co prožiju v Kolíně, o tom, jak na mě taxikář na Václaváku na přechodu zařval ty píčo!, o setkáních ve vlaku, o Činoheráku, o tom, co právě píšu, co mi právě vychází, co mě trápí, z čeho mám radost, o prodavačích, o dětech, o kamarádech, o zimě…

Píšu o všem, o čem si myslím, že by mohlo zajímat čtenáře FUCHSOVIN.

O tom, jak jsou FUCHSOVINY u čtenářů oblíbené, svědčí i to, že kniha fejetonů, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, která vyšla v červnu 2010, byla za měsíc rozebraná a dělal se její dotisk.

A nejenom to.

Na jaře 2011 vyjde kniha, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY II.

Malý český rybník

Chápu, proč redaktoři a kritici celorepublikových novin a časopisů informují čtenáře o českých spisovatelích způsobem, ze kterého je každému jasné, že u nás existují pouze tři- čtyři spisovatelé. Nemusím je jmenovat, všichni je znáte, protože se píše jenom o nich. S kolegy spisovateli, o kterých se, stejně jako o mně, nepíše, jsme už dávno přišli na to, proč tomu tak je. S knihkupcem Petrem Králem a s našimi psími dětmi (foto Jan Fuchs)Česko je malý rybník a na víc spisovatelů v něm prostě není místo a tak novináři na jiné spisovatele neupozorňují. Mají přece své osvědčené tři- čtyři. Říkají si, co kdyby čtenáři začali kupovat ty jiné a nekupovali by naše tři – čtyři spisovatele, o kterých furt píšeme, protože víme, že čtenář si o nich zaručeně rád přečte, protože, díky nám, jiné spisovatele nezná a znát nechce! Čtenář čte rád o tom, co zná, protože čtenář je primitiv a pochopí jenom to, co se mu neustále omílá! Tři- čtyři spisovatele a dost. A že někteří pisálkové píší stejně dobře a možná i lépe? No a co? Náš čtenář je nezná, tak o nich psát nebudeme. Začarovaný kruh.

Například v červenci 2002 se moje kniha KDYŽ SE ŽENA SVLÉKÁ umístila v knihkupectví v Klatovech na druhém místě v žebříčku nejprodávanějších knih. S radostí jsem si o tom přečetla v MF DNES a poslala jsem do Klatov děkovný pohled s číslem mého telefonu. Atíček samozřejmě výlohu, která oslavuje jeho paničku, ignoruje a čumí po psích babách. (foto Jan Fuchs)Za pár dnů mi zavolali. Že prý nahlásili, že moje kniha je nejprodávanější, tedy na prvním místě, ale MF DNES otiskla, že na prvním místě je jistý spisovatel z oněch nejmenovaných tří- čtyř…

Chápu, že patřím mezi spisovatelé, kteří neexistují, i když jsou na mě pořadníky v knihovnách, které možná nejsou na ty nejmenované tři- čtyři spisovatele. Fakt to chápu. Jsme malý český rybník a redaktoři a kritici… atd.

Ale nepochopím jednu věc. Na podzim 2005 mi vyšla čtrnáctá kniha Když nemám co jsem nechtěla. Pan nakladatel ji chválí, prý je ze všech mých knih nejlepší. Tak jsem vytáhla desky, kam si ukládám zajímavé novinové články, kritiky, úvahy, nebo poznámky, čím mě kdo zaujal. Dělám to proto, abych mohla těmto lidem poslat svou knihu. Jako poděkování. Těch jmen bylo třicet. Kritici, šéfredaktoři a šéfredaktorky, spisovatelé, vydavatelé, herci, muzikanti, lidé mediálně známí, sympatičtí, chytří, zajímaví- prostě osobnosti. Poslat jim moji knihu byla pro mě čest. Nic jsem od nich nechtěla! Výloha knihkupectví Petra Krále ke křtu knihy KDYŽ ANNA UTEKLA (foto Jan Fuchs)Napsala jsem do třiceti knih věnování, přiložila krátký dopis, ve kterém jsem poděkovala za to, čím mě ti úžasní lidé zaujali, popřála jim příjemné dny, zadoufala jsem, že se jim moje kniha bude třeba trochu líbit a napsala jsem svůj e-mail. A víte, že mi NIKDO z nich neodpověděl?

Řekla jsem si, že podobnou blbost už nikdy neudělám a obdarovávám svými knihami lidi, kteří mi udělají radost. Jako třeba svého pana gynekologa. Když mi oznámil, že jsem v pořádku a že je tam jenom to, co tam být má, vytáhla jsem z kabelky svou knihu a začala mu psát věnování. Byl tak překvapený, že se ještě teď musím usmívat!

„To je jak v seriálu Ordinace v Růžové zahradě! To je jako by to někdo narežíroval! To snad ani není pravda! Já od vás dostanu knihu?!“

P. S. Zítra jdu na alergologii. A hádejte, co vezmu svému panu doktorovi Beranovi…

Tato Fuchsovina vyšla v Kolínském deníku 23. srpna 2006

Fuchsoviny

Potkala jsem na mostě známého.

„To jsem zvědavý, kdy dojedeš,“ řekl mi místo pozdravu a já začala okamžitě logicky uvažovat, co tím chce říct. To dělám ostatně vždycky a řeknu vám, že dost často dopadnu trapně, zvlášť když uvažuju logicky nad vyprávěným vtipem. Ale tady se určitě strefím! Jde z nádraží, něco se stalo na trati a protože si myslí, že jdu na vlak, varuje mě!

„Já dneska do Prahy nejedu,“ odpověděla jsem mu s úsměvem a ukázala na trať, po které si to na Prahu hasil panťák, nebo-li pomalík, jak mu říká moje také dojíždějící dcera. Ušklíbl se.

„Nemyslím vlak. Myslím ty tvoje Fuchsoviny.“

Moje maminka Irena s mojí dcerou Ritou. Maminka čte všechny moje knihy, Rita nečte žádnou. Prý pořád píšu jenom o ní a o Martině- to je její největší kamarádka. Tsss… aby ses nezbláznila, Rituško… (foto Irena Fuchsová)

Jéé! Konečně je v Kolíně někdo, s kým se budu moct chvíli bavit o svém psaní! Potěšilo mě to. Většina mých kolínských známých, kamarádů a přátel, se totiž jakékoli zmínce o mém psaní vyhýbá. Dozvím se, co dělá jejich tchyně, jak jim chutnal včera večer bramborák, jaké si koupili boty, ale když na otázku, jak se mám, řeknu, že jsem spokojená, že mi teď vyšla dvanáctá kniha, odpoví, že jsou zvědaví, kdy bude konečně opravený Savoy…

„Ty čteš Fuchsoviny?“ Láskyplně jsem se podívala na svého známého, a on okamžitě zahrál mrtvého brouka.

„Někdy… když se mi dostanou náhodou do ruky…“

S maminkou, za kterou jezdím do Žlebů s papírky, na kterých mám napsáno, co a o kom mi musí říct, protože to už ví jenom ona… (foto Rita Fuchsová)

Aha. Už mi to bylo jasné! Sice mi chce něco říct o Fuchsovinách, ale zároveň se děsí toho, abych si snad proboha nemyslela, že je čte s nějakým extra velkým zájmem!

„Co myslíš tím, že dojedu?“ Zeptala jsem se zvědavě a on se ušklíbl podruhé.

„Píšeš je každý týden… jednou přece musíš dojet! Nic tě už nenapadne! Skončíš!“

Přikývla jsem. „Skončit můžu třeba příští týden. To záleží na panu šéfredaktorovi. Ale pokud skončím, tak ne kvůli tomu, že nebudu mít o čem psát.“

„A to jako sedíš u počítače a přemýšlíš, co napíšeš?“

„Ne. Na to nemám čas. K počítači si sednu, až když vím, co budu psát.“

„A kde to pořád bereš… ty… ty nápady?“

„Někdy mi stačí projít se po Kolíně. Dívám se, poslouchám, s někým se zastavím…“ Ušklíbl se potřetí. „To bys mohla napsat i o mně.“

Přikývla jsem. „To bych mohla.“

„Hm… tak to jsem zvědavý…“ Už chtěl odejít, ale já si ho chtěla ještě trochu vychutnat. „A jak se ti vlastně Fuchsoviny líbí? Myslím ty, co si občas náhodou přečteš?“ Podíval se na Labe.

„Včera jsem byl na Kmocháči. Hrůza! To jsem zvědavej, až tam bude ta lávka… Tak ahoj!“

Touto Fuchsovinou děkuju všem Kolíňákům, kteří mi říkají, že mě ve středu rádi čtou a těší se na mě. První můj čtenář je každou středu paní Váňová ze zálabského novinového stánku a na to, co mi řekne, se těším už v úterý večer…

Tato Fuchsovina vyšla v Kolínském deníku 29. června 2005

Kolínská spisovatelka s DVD (foto Zdeněk Hejduk)

Kolínská spisovatelka s DVD, na kterém je její divadelní hra, kterou v červenci 2006 během týdne nazkoušela s dvaceti pacienty v Klimkovicích. Viz: KDYŽ se řekne LÁZNĚ.

Jeden z fejetonů, které pravidelně vychází v magazínu ONA DNES, a které najdete v knihách, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY a KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY II.

Tajemství Lidové Statistiky

Říká se, že ženy kolem padesátky opouští své manžely minimálně, protože by se samy neuživily, klesla by jejich životní úroveň, neudělají to kvůli dětem a vnoučatům, ale hlavně to neudělají proto, že se to prostě nedělá. Kolem padesátky přece odlétá z manželství manžel, tak to alespoň tvrdí LS.

Pokud existuje na toto téma oficiální statistika, znát ji nepotřebuju. Budu psát totiž o lidové statistice, neboli LS. Znám její tajemství a ráda vám ho prozradím, ale nejdříve vás trochu provedu svými myšlenkovými toky, které se týkají zavedeného klišé, že bourači dvaceti, třiceti i víceletého manželství jsou muži, ve věku přiměřenému délce manželství.

Dříve byla tato LS oprávněná. Ženy kolem padesátky od manželů odcházely výjimečně. A padesátileté pány, kteří opouštěli rodinný krb, omlouvalo jejich okolí tím, že na ně přišla druhá míza.

Když ale v minulém století, v dobách mého dětství, dospívání a zralosti, výjimečně odešla od padesátiletého manžela jeho padesátiletá manželka, bylo vymalováno.

Co je to za úchyla? Za zvrhlíka? CO jí musel dělat, že od něho odešla?! Vždyť se s ním měla dobře, měli barák, auto, chalupu, děti. Manžel byl v tomto případě vždycky podezřelý a bylo úplně jedno, jestli ta nešťastnice odešla od doktora nebo opraváře televizí.

Když odešel padesátiletý muž od padesátileté ženy, nedalo se prostě dělat nic jiného, než litovat chudinku opuštěnou manželku. Co teď bude dělat? Opustí ji na stará, padesátiletá kolena, když mu obětovala nejlepší roky svého života, vychovala mu děti, starala se mu o domácnost, nikoho si už ta chudák ženská nenajde, zůstane sama, zatímco on si zařídí nový život s jinou, mladou. LS říká, že to prostě takhle je. Jsou to chlapi, kteří odchází od manželky. LS také říká, že z manželství neodchází padesátiletá žena, protože si našla mladšího partnera, ale je to padesátiletý chlap, který si nabrnkne mladou kolegyni, nebo spolužačku své dcery, či sestřičku, která stála nad jeho postelí jako anděl, když se probral z prvního lehkého infarktu, nebo sousedku, kterou opustil její zlý manžel a ona zůstala sama s krásným ročním děťátkem a s ještě krásnějším, čtyřiadvacetiletým tělem.

Tak to říká LS.

Chcete už konečně vědět, proč LS mylně uvádí, že z manželství odchází častěji padesátiletí muži než padesátileté ženy? Chcete? Máte to mít.

Ženy kolem padesátky by z manželství pochopitelně odcházely také, ale když jako první odejdou jejich padesátiletí muži, tak ony už přece nemají OD KOHO odejít!

Samozřejmě, že ženy napadne daleko dřív, že by měly z té své čekárny na důchod odejít a užít si života, dokud vypadají ještě aspoň trochu k světu. Žena totiž ví daleko dřív a lépe než muž, co je pro ni dobré. S tím nic nenaděláte, pánové. Ale zároveň je pro ni výhodnější, když jako první odejde z manželství muž, pochopitelně. A když ho to, nedej bože, nenapadne dokonce ani po třiceti letech manželství, tak se mu musí trochu pomoct.

Možností je několik a jsou poměrně nenáročné. Například bolesti hlavy, kvůli kterým žena musí spát v jiném pokoji než manžel. A ne den nebo dva. Kdepak! Měsíce! Roky! A tak muži pomalu rostou křídla, říká si, sakra, vždyť jsem pořád plný síly! Já se přece nemusím doma doprošovat něčeho, co dostanu jinde! A s fanfárami! Já ještě mám na to, abych si založil novou rodinu! A pořídil si nové dítě, protože ti spratkové, které mám s tou, co ji pořád bolí hlava, ti se mi tedy opravdu, ale opravdu nepovedli!

Muž sám sebe poplácává po rameni, jak je dobrý, křídla mu rostou rychle jako japonský topol, pomalu si zkouší létat, nejdřív tajně, ale to ho brzy přestane bavit, protože když někdo v padesáti zjistí, že umí létat, chce se s tím pochlubit, je přece málo lidí, kteří létají, a já mezi ně patřím, tak se všichni podívejte, JAK létám!

A jeho manželka si začíná radostně plánovat, co všechno se v jejím životě změní, až on konečně odletí a libuje si, jak jí ohromně usnadní život, když jako první odejde z manželství on. A tak to nakonec i je. On podá žádost o rozvod, a proto se v některých případech cítí vinen. Od velikosti jeho viny se odvíjí výše odstupného a žena to moc dobře ví a není skromná. Kdo by nechtěl velký krajíc chleba, zvlášť když je z čeho krájet?

A tak manželka, která se chystala jako první vylétnout z dvaceti, třiceti i víceletého manželství, ano, vylétnout, protože my ženy umíme létat odmalička, u nás je létání samozřejmé, proto se nepotřebujeme v padesáti letech chlubit, že umíme létat, my se prostě sebereme a letíme, manželka, která se chystala odletět dávno před tím, než to napadlo jejího manžela, je díky jeho dlouho očekávanému odletu konečně šťastná, zajištěná a volná.

V čem je tedy na začátku zmíněná LS chybná?

Kdybyste vy, muži, od nás žen neodlétali jako první - vy prostě musíte být ve všem první - kdybyste tedy od nás neodlétali jako první, tak by LS byla úplně jiná, protože z vašich, roky budovaných hnízdeček, by radostně odlétala jedna padesátka za druhou! Tak je to.

KDYŽ SE ŘEKNE KOLÍNSKÝ PRES

FUCHSOVINY mi v KOLÍNSKÉM DENÍKU vychází od roku 2004 a od roku 2010 vychází v celém středočeském kraji. Čte je čím dál víc lidí.

Mám radost z FUCHSOVIN i ze čtenářů. A z FUCHSOVIN mají radost i mí kamarádi, ze Sociálně terapeutické dílny v Kouřimské ulici v Kolíně, protože honorář za FUCHSOVINY chodí od října 2006 na jejich účet.

www.melaops.cz

Kolínské křty. Foto Zdeněk HejdukKolínské křty. Foto Zdeněk HejdukKolínské křty. Foto Zdeněk Hejduk

Dá se tedy říct, že do KOLÍNSKÉHO DENÍKU patřím. A vlastně patřím i do KOLÍNSKÉHO PRESU!

Martin Slavík, jednatel společnosti, která PRES vydává, mě v červnu 2006 požádal, jestli bych tam nechtěla uveřejňovat na pokračování některý můj román, a oni by na oplátku upozorňovali kolínské čtenáře na mé nové knihy, křty atd.

Kolínské křty. Foto Zdeněk HejdukKolínské křty. Foto Zdeněk HejdukKolínské křty. Foto Zdeněk Hejduk

Nemusel mě přemlouvat, souhlasila jsem a ráda! A tak v PRESU začal v září 2006 vycházet můj román KDYŽ NEMÁM CO JSEM NECHTĚLA. Je o herečce, která hrála v sedmdesátých a osmdesátých letech v kolínském divadle a v Kolíně toho hodně prožila. I když hlavní postava románu, herečka Radka, má dost drsný slovník, nedostal se ke mně jediný negativní ohlas. Naopak, čtenáři si knihu kupovali…

Moje milé, rodné a krásné maloměsto, děkuju ti!

A Martin Slavík splnil slovo, a na stránkách Kolínského PRESU se pravidelně objevují informace o všem, co se týká kolínské spisovatelky… Aby taky ne! Dyk sem v Kolíně jediná spisovatelka, která je takhle plodná!

Kolínské křty. Foto Zdeněk HejdukKolínské křty. Foto Zdeněk HejdukKolínské křty. Foto Zdeněk Hejduk

S Martinem Slavíkem

(mimochodem, je to můj vzdálený příbuzný, protože jeho babička měla sestru, Věru Hroudovou, a ta si vzala mého strejdu, Františka Červína, bratra mojí maminky)

… jsem se setkala na jaře 2010 znovu.

Byla jsem přizvaná do sdružení ZMĚNA PRO KOLÍN, které se rozhodlo kandidovat v komunálních volbách na podzim 2010.

A protože je Kolín opravdu malý, kdo myslíte, že mě do tohoto sdružení přizval?

Otec mého webového Boha, Petr Adámek, kterého znám od roku 1970.

Na následující fotografii jsme se sešli při vyhlašování výsledků literární soutěže, kterou každý rok pořádá Stipendijní nadační fond města Kolína.

www.stipko.cz

Dana Serbusová, Petr Adámek a tulící se já

Pokud vás zajímá moje strmá politická kariéra, podívejte se na www.zmenaprokolin.cz

Zhruba od května 2010 jsem tvrdila, že ve volbách vyhrajeme a náš lídr, Vít Rakušan, bude starostou.

Jsem vědma.

Stalo se.

P. S.
a i když jsem byla na kandidátce na desátém místě, dostala jsem od voličů tolik hlasů, že jsem v Zastupitelstvu města Kolína.

Kolíne, miluju tě!

Mého syna Filipa nešokuje nic – ale tento můj úspěch ho přinutil napsat na svůj blog toto:

filipfuchs.blog.idnes.cz/c/159904/Zemetreseni-na-radnici-v-Koline-Z-moji-maminky-je-zastupitelka.html

design Jiří VANČURA, web Tomáš ADÁMEK, 2006–2016