SPROSTÁ BABIČKA

Bylo nedělní, listopadové ráno ve vesničce kousek od Prahy. Vlastně už bylo skoro poledne, ale jelikož jsme s Robertem vstali před chvilkou, tak pro nás nedělní ráno začínalo až teď. Když si tu listopadovou neděli promítám před očima, vidím, že jsme toho rána vstali ne dva, ale čtyři…

vydáno dne 21.11.2011 | 6 komentářů (6 nových) | pokračování…

KDYŽ ZPÍVAJÍ ANDĚLÉ

Nevím, vážně nevím, kde se ve mně vzala ta neschopnost postavit se jeho surovosti a sprostotě, kde se ve mně vzala ta bezedná síla ho neustále omlouvat a znovu a znovu se narovnávat a jít dál. Vždyť i ta tráva by už nevstala a vryla by se do země, zanikla by, přestala by být trávou… kdyby po ní tolikrát přešli, jako on přešel po mně.

vydáno dne 5.11.2011 | žádný komentář | pokračování…

Barbora, Baruška, Barča…

Poznala jsem ji v lázních v roce 2006. Stačil mi jeden pohled a věděla jsem, že máme něco společného, ale to, že ona má problémy s chůzí a já jsem po dětské obrně, to nebylo. Byly jsme si prostě podobné…

Za deset minut jsme spolu mluvily a za půl hodiny jsme o sobě věděly to nejdůležitější. Věkový rozdíl nám nevadil. Proč? Padly jsme si do oka. Velká Irena a malá Barbora.

Baruška nikoho nemá, a protože se bez pomoci druhých neobejde, žije v Domově. Miluje divadlo, ve kterém já čtyřicet let pracuju, a tak jako já odmalička píšu, ona odmalička maluje. V lázeňské knihovně objevila moje knihy a četla jednu za druhou.

„Čtu a představuju si, že jsem to já. Že je to moje rodina. A nejsem aspoň chvíli sama a zapomenu na všechno, co není dobré.“

Stala se z nás nerozlučná dvojice. Já vysoká, Baruška drobná a zdánlivě zranitelná. Uměla se totiž bránit, dokázala seknout po každém, kdo se choval nevhodně, a její ironické poznámky mě každou chvíli rozesmály. Byla to taková malá sopka, ale chytrá a laskavá, která by nikomu neublížila. Večer jsme si na recepci půjčovaly vozík, a já ji vozila parkem kolem lázní. Měly jsme svoji lavičku, kde jsme seděly a povídaly si. Vyprávěla mi o Domově, jak tam nemá nikoho, s kým by si rozuměla. Její jediná kamarádka odešla před rokem a nikdo jiný, Barušce podobný, se v Domově neobjevil.

Odjížděla z lázní o týden dřív než já, a jak se blížil den jejího odjezdu, měnila se mi před očima. „Netěším se tam. Bojím se.“

To už jsem věděla o Domově dost. Baruška tam měla problémy s paní ředitelkou, protože prý vybočuje z normálu, a je s ní tedy víc práce. Její odlišnost je v Domově vnímána tak, že zlobí, to jsem z jejího vyprávění pochopila už dávno. A také jsem věděla, že se vrstevníci Barušky, i někteří zaměstnanci, paní ředitelky bojí a raději Barušku ignorují.

Říkala jsem si, že těm, kteří pracují v Domově, by neměl chybět cit a porozumění pro jejich svěřence, kteří tam jsou jenom proto, že nikoho nemají. Ti lidé přece musí pochopit, že Baruščina odlišnost je pro Domov dar. Možná pro paní ředitelku dar obtížný, ale když uvážíme, že jenom někteří z nás jsou obdarovaní směsí talentu, inteligence a duše, neměla by být Baruščina přítomnost v Domově, vnímána jako přítěž.

„A máš tam vůbec s kým mluvit, Baruško,“ zeptala jsem se jí, když mi jednou říkala, jak na dveře jejího pokoje někdo namaloval rudou rtěnkou obrazec, který je důležitý pro hru Ptákovina od Milana Kundery. Usmála se. Moje malá, poznala, že se o ni bojím, stejně jako se bojí ona, co bude, až se z lázní vrátí.

„Je tam pár hodných lidí. A mám v pokoji stůl, na kterém můžu malovat. Neboj se, Irenko, všichni nejsou jako paní ředitelka.“

Za rok jsme se v létě v lázních sešly opět, i další rok, i rok následující. Naše přátelství se prohlubovalo. V průběhu roku jsme si psaly, volaly a těšily se, jak se zase v létě v lázních sejdeme, a když jsme se tam sešly a Baruška mi opět potvrdila, že se paní ředitelka nezměnila, rozhodla jsem se v létě 2009, že se o něco pokusím.

„Pošlu jí e-mail. Že se spolu známe, že jsi úžasná, že tě obdivuju, a že bych ráda přijela do Domova udělat besedu.“

Paní ředitelka mi obratem odpověděla. Upozornila mě, že Barbora je sice problémová a někdy dokonce tak, že si ani nedovedu představit jak, ale že si váží jejího nesporného výtvarného talentu a ráda by jí udělala v Domově výstavu, což Barbora odmítá. Kdybych na ni zapůsobila, aby s výstavou souhlasila, mohla by se vernisáž spojit s mojí besedou. Baruška nejprve odmítla, ale nakonec souhlasila.

„Ale jenom proto, že tam přijedeš, a že tě uvidím dřív, než zase za rok v lázních,“ řekla a objala mě. Držela jsem tu malou ženskou, která mi je k ramenům, a říkala si, musíš tam jet, a budeš za ní jezdit, i když je to na druhém konci republiky, musíš, nikoho nemá, třeba se chování paní ředitelky změní, když uvidí, že Baruška už není sama!

A tak jsem za tři měsíce přijela do Domova na Baruščinu vernisáž, spojenou s mojí besedou. Paní ředitelka mě přivítala, laskavou náruč hostitelky mi otevřela nejenom ona, ale i její podřízení, bylo to úžasné přijetí, byla jsem nadšená a šťastná, protože jsem od Barušky věděla, že se chování paní ředitelky za poslední tři měsíce změnilo, říkala jsem si, můj plán zabral, zabral, kéž by to vydrželo!

Začátkem roku 2010 mě požádala paní ředitelka o besedu. Ráda jsem souhlasila. Uvidíme se s Baruškou ještě před lázněmi. Když jsem přijela, zdálo se mi, jako bych byla v jiném Domově. Zmizela srdečnost, jako by se mě zaměstnanci báli pozdravit, byla jsem trochu separovaná s Baruškou na jejím pokoji a pak jsme šly na oběd do společenské místnosti kousek od jejího pokoje.

Po obědě jsme šli do jídelny, kde jsme měly společnou besedu.

A pak, před zaplněnou jídelnou, která byla plná Baruščiných obrázků, začal projev paní ředitelky. Po oficiálním začátku se na Barušku, sedící vedle mě, usmála a pokračovala neoficiálně.

„Tož my jsme s Barčou vlastně stejné, ona když mě naštve, a to tedy, že umí, tak já někdy nevím, co jí odpovědět, a musím jít do své kanceláře to vydýchat, a říkám si, jak já jí to vrátím? Tož tedy přemýšlím, jestli ju mám ohnout přes koleno nebo jestli mám na ňu plivnout…“

… Možná si řeknete, všechno zlé, pro něco dobré. Baruška dospěje, z Domova odejde a střety s paní ředitelkou pro ni budou dobrou školou pro život. Ale co když Baruška z Domova odejít nemůže a zůstane tam s paní ředitelkou až do své smrti?

Mé přítelkyni Barušce bude totiž osmdesát.

Tento fejeton s fotografií Barušky, najdete tady:

http://fuchsova.blog.idnes.cz/c/202935/Reditelka-Domova-pro-seniory-ma-chut-naplivat-na-klientku.html

Pán Dveří

Když jsme před třemi lety objevili s manželem chalupu na prodej a jeli jsme se na ni podívat, majitel se ke mně u vrat spiklenecky naklonil. „Musíte je, mladá paní, takhle nohou nadzvednout, jinak se neotevřou…“

vydáno dne 15.6.2011 | 4 komentáře (4 nové) | pokračování…

Muži vymýšlí a ženy kombinují

My, ženy, víme přesně, co máme udělat jako první, abychom pak rychle dělaly druhé, a až budeme dělat to poslední, vrátíme se k prvnímu, protože to se zatím dělalo samo a dohnalo druhé, třetí i poslední.

Nedostatek času, množství práce, pocit, že co neuděláme my, neudělá nikdo, to vše nás naučilo plánovat, kombinovat, hospodařit s časem a stihnout všechno, abychom mohly v klidu projít oblíbené krámky, sednout si na kafe, přečíst si ONU DNES, telefonovat, umýt si vlasy, udělat večeři, hrát si s dětmi – a to všechno s pocitem, že dneska jsme tedy byly fakt dobré, protože jsme toho fakt tedy stihly dost…

Má to malý háček. Nemáme čas vymýšlet. Vymýšlí za nás většinou muži.

Přepínač na televizi vymysleli určitě. Kdo si hraje nejvíc s přepínačem? Oni. Neříkejte mi, že by si tak rádi hráli s něčím, co by vymyslela žena! Tím nechci říct, že by věc, vymyšlená ženou, byla špatná. Naopak. Byla by praktická, funkční a jednoduchá. A hlavně spolehlivá! A to přepínač není!

Když jsem byla v lázních, přestal můj přepínač fungovat pět minut před začátkem filmu, na který jsem se těšila. Sjela jsem výtahem k recepci, nešťastně jsem ho položila na pult a chtěla jsem, aby mi vyměnili televizi. Paní recepční mě uklidnila.

„To bude baterií. Dám vám jiný přepínač.“ Strnula jsem. Jakou baterií? Vysvětlila mi, že v každém přepínači je baterie.

Chápete to?! To mě v životě nenapadlo! Když jsem to později říkala kamarádkám, zhrozily se také…

Nebo nákupní taška na kolečkách. Který chlap už nemohl vydržet, že mu manželka nadává, že se nebude tahat s nákupy, když pak stejně všechno sežere on? No? Kdo to byl? Mlčíte. Bodejť byste to na sebe prozradili!

A co záchodové prkénko, pánové? Nad tím jste si hlavu moc nelámali, protože ho nemyjete. Proboha, copak nejde vymyslet záchodové prkénko, které se prostě vyndá z pantů, pohodlně se ve vaně umyje a zase se nasadí zpátky? To musím klečet u záchodové mísy s hlavou málem v ní? Musím se obtáčet kolem záchodu jako krajta jenom proto, abych pořádně umyla všechny prohlubinky, zákruty a škvírky, do kterých se dostane všechno možné, jenom ne mokrý hadr? Vsadila bych se, že ten, kdo vymyslel záchodové prkénko, v životě záchod nemyl! A kdo asi v životě nemyl záchod? Kdo?

Nebo. Představte si krásnou vysokou ledničku. Dole mrazák, nahoře lednička. Jsem dost vysoká, ale mám co dělat, abych dala vajíčka do přihrádky k tomu určené, která je úplně nahoře! Navíc je přiklopená krytem, který musím odklopit a jednou rukou ho přidržovat, aby se nepřeklopil zpátky! A pak druhou rukou vajíčka prostrkuju malou škvírou do přihrádky…

Několikrát se mi stalo, že mi vajíčko vypadlo a nerozbilo se jenom proto, že jsem šikovná! Ten, kdo tuhle přihrádku s krytem navrhl do téhle výšky, musel mít za a) minimálně dva metry, za b) o vajíčkách si myslí, že se prodávají v konzervě a za c) do zmíněné přihrádky strká kiwi.

A mrazák? Pánové, vymysleli jste všechny možné druhy misek do mrazáku – to abyste měli zásobu jídla, když vám žena někam odjede – ale vymyslet na miskách zašupovátko, kam bychom zašouply lístek, co jsme do které misky daly zmrazit, to už vás nenapadlo!

Nebo konzole, které jsou nad okny v panelákových bytech! Ty vymysleli určitě také muži a nedalo jim to moc práce. Dva stejné dráty. Ten první, na záclony, vyhovuje. Závěsy ale nebývají lehké jako záclony a tak se ten druhý, po zavěšení závěsů, prověsí. A tak jiní muži, ti naši, vymysleli zlepšovák. Na strop, nad drát, na kterém visí závěs, který je těžší než záclona a proto se drát prověsí, dají NĚCO, na co se prověšený drát se závěsem zachytí, závěs přestane viset jako žok a okno konečně vypadá jak má. Musíte mít ovšem po ruce nějakou tyč, kterou drát s prověšeným závěsem nadzvednete a na to NĚCO ho zaháknete…

Skončím Věstonickou Venuší, protože to je vrchol! Kdo vymyslel, že je to symbol ženství? Muži. Proč se nás nezeptali? Řekly bychom jim, jak to opravdu bylo!

Ve Věstonicích totiž bydlela jistá Libuše. Libuše, pánové, žádná Venuše!

Byla to líná drbna, nepořádná, špinavá, smradlavá a tlustá, protože se jenom válela, a když se neválela, chodila po drbech! Její muž byl chudák, ale co mohl dělat? Musel to vydržet a tak jenom tiše doufal, že Libuna umře dřív než on. A aby si aspoň trochu ulevil, udělal si tajně její figurku, a když šla Libuna k sousedkám na drby, zalezl si do kouta, vytáhl figurku z úkrytu a z očí do očí jí pěkně řekl, co si o ní myslí…

KDYŽ STARÉ DĚTI PLÁČOU

Domovy důchodců. Pečovatelské domovy. Penziony pro seniory. Domovy pro přestárlé. Nevím, jak se jmenují všechna podobná zařízení, kde jsou staré děti „doma“…

„Ty ses zbláznila, psát o tom,“ vytřeštila na mě oči známá, která si mezi řeči postěžovala, jak s její maminkou personál špatně zachází. Otevírají na ni okno. Nechávají ji sedět na „gramofonu“, což je židle se zabudovaným záchodem, dělají, že neslyší, když je o něco prosí.

„Máma to vydrží, je zvyklá, za války byla nasazená v Drážďanech. Chtěli jsme jim dát sponzorský dar, ale zakázala nám to. A řekla nám, že se k ní někteří zaměstnanci chovají jako hovada. Takhle jsme se o tom dozvěděli. Co mám dělat, když máma nechce, abych si stěžovala? Víš, jak dlouho jsme čekali, až se tam uvolní místo? Do důchodu jdu za pět let, dcera má mimino, bydlíme v jednom bytě, to už se nedalo vydržet. Máma je taky ráda. Má tam větší klid než měla doma. A ten sponzorský dar jsme jim dali. Řekla jsem ředitelce, že je máma u nich spokojená, a že bych byla ráda, aby byla spokojená i dál. Třeba se k ní budou chovat líp. A opovaž se to někam napsat!“

Poslechla jsem. Ale starým dětem jsem naslouchala dál…

„Stěžovala jsem si na hygienické podmínky, ale teď už neřeknu ani slovo. Nikdo z personálu se mnou nemluví, ani báby, všichni se bojí. Ví, že mě ředitelka nemá ráda.“

„Jídlo je studené, a je ho málo. Ale mlčíme. Bojíme se vedoucí stravování. Když si postěžujeme, přijde na pokoj a řve na nás.“

„Nesmíme si přes den lehnout, prý bychom si zvykali na rakev, tak chodíme po chodbách nebo sedíme u stolu.“

„K večeři nám dají špalík trvanlivého neoloupaného salámu. Nemáme sílu si ho nakrájet a ukousnout už vůbec ne. Schováme si suchý chleba a talíře se salámem se odnesou.“

Za měsíc jsem jela vlakem s kamarádkou. Byla na první pohled utrápená, stačilo zvědavě kývnout, a ona s úlevou zvedla stavidla smutku…

„Maminka chtěla za každou cenu do penzionu, prý nám nechce být na obtíž, prý jsme stejně celé dny pryč, tam bude mít kolem sebe lidi, vždyť ji znáš, má plno zájmů, ráda čte, o všechno se zajímá, tak jsme sehnali penzion kousek od naší chalupy, zaplatili jsme něco navíc, protože maminka tam neměla trvalé bydliště, a zdálo se, že je všechno v pořádku. Ředitelka je příjemná, usměvavá ženská, osobně chodí denně za každým klientem na pokoj, zajímá se o jejich připomínky, a maminka se umí ozvat…“

Přestala mluvit a koukala z okna. Podívala jsem se, co je tam zajímavého, a všimla jsem si, že pláče. A tak jsem čekala.

„Chci, aby šla jinam, ale ona nechce. Prý si už nebude nikde zvykat. Špatně chodí, a tady má všechno po ruce, mají tam výtah, verandu, zahradu…“

A zase mlčela. Za chvíli budeme vystupovat a já pořád nevím, co se stalo!

„A proč vlastně chceš, aby šla jinam?“ Utřela si oči a nadechla se.

„Má už dlouho roční předplatné Mladé fronty. Teď jí přišla složenka, zrovna u ní byla ředitelka na vizitě. Víš, co jí řekla?

„Já tedy nevím, paní Kratochvílová, jestli je roční předplatné při vašem věku rozumné. Být vámi, zaplatila bych si jenom půlroční předplatné. Rozumíte mi, že? Škoda peněz.“

I ona mi zakázala, o tom napsat. Prý by to ničemu nepomohlo. Prý je to začarovaný kruh.

Má pravdu. Staré děti se nebrání, protože se bojí. Kam by šly? Někam, kde to bude ještě horší? A také nechtějí svým dětem přidělávat starosti. A jejich děti? I když většinou ví, dělají, že nevidí a neslyší. O jejich rodiče je přece dobře postaráno! Mají jídlo, teplo, celodenní péči! Přece si nebudeme stěžovat na ředitelku…

… Změnila jsem jména i situace. Nikdo se nepozná. A i kdyby, stejně o nic nejde. Kde není žalobce, není soudce.

Ale něco mě napadlo. Budou přece Vánoce! Svátky radosti. A lásky. A klidu. Ano, už k nám zase přicházejí Vánoce, šťastné a veselé! Zase budou z rozhlasů a z televizí téct nasládlé potoky slz. Ale slzy starých dětí to nebudou…

Možná by byly Vánoce pro mnoho starých dětí opravdu šťastné a veselé, kdyby věděly, že za nimi brzy přijde někdo, kdo nebude patřit k zaměstnancům „domova“, někdo, kdo se jich zeptá, jak jsou spokojené, co se jim nelíbí, zeptá se jich, jak se k nim chovají zaměstnanci, a hlavně, jak se k nim chovají ředitelé. Protože ryba smrdí od hlavy.

A když budou staré děti vědět, že se nikdo nedozví, co odpověděly, a že na základě jejich anonymních odpovědí dojde u nich „doma“ k šetření, a v případě potvrzení toho, na co si stěžovaly, dojde okamžitě k výměně vedení – třeba pro ně letošní Vánoce budou opravdu šťastné a veselé…

Vyšlo 6. prosince 2010 v Magazínu ONA DNES.

vydáno dne 7.12.2010 | 3 komentáře (3 nové) | pokračování…

ROZLOUČENÍ

Vystoupila jsem z motoráčku.
Chvíli jsem zůstala stát na místě a předstírala, že něco hledám v tašce. Místní lidé kolem mě přešli a byli už hezký kousek přede mnou, když jsem se za nimi směrem k vesnici vydala i já.
Byla to blbost, že jsem tady? Byla to nutnost? Byl to příkaz? Přání mé duše? Nevím. Prostě jsem věděla, že se dneska musím rozloučit se svoji matkou. Mámou. Mamušinkou. Rozloučit a pak už ji nikdy neuvidět. Proč? Proč asi, sakra!?
Pitomá nemoc.

Pitomá je slabé slovo. Zkurvená nemoc! Zasraná nemoc! Co mám dělat, abych nebrečela? Mami, já nechci brečet! Pomoz mi! Udělej něco, abych nebrečela, sotva tě uvidím! Začnu brečet, ty všechno poznáš a všechno moje utajování bude na hovno!

Jo. Naučila jsem se bejt sprostá. Jo.

Jo, do prdele, kurva! JO!

Od té doby, co to vím, mluvím sprostě. Myslím sprostě. Mirek mě chápe. Nechápat vás vlastní muž po dvaceti letech manželství, to by asi byla prohra, co? I když lepší takováhle prohra než smrt.

Smrt.

Mami! Smrt! Slyšíš? Nesmíš na mně poznat, s čím za tebou přijíždím! Nesmíš! Chci tě jenom naposledy vidět. Naposledy, maminko moje. Já vím, před tebou sprostě mluvit nesmím. Znáš mě moc dobře a poznala bys, že se něco děje. A já nechci, abys něco poznala. Nesmíš nic vědět. Je to pro tvý dobro. Bude se ti líp usínat, dobře spát a proto i dobře vstávat.

Kdybys to věděla, k čemu by ti to bylo? A proto kurva budu slušná. Neboj se, mami. Stačí, že se bojím já.

Blbě se mi dejchalo. Trošku kopeček a už lapám dech. No jo. To je z nervů. Jak se mám před mámou chovat? Když se budu chovat jakoby nic, bude jí nápadné, proč jsem přijela. A proč vlakem a ne autem. A proč bez Mirka. Chtěl jet, ale pochopil, že s tím chci být sama. Jenom já a máma.

Proč jsem tedy vlastně přijela? Peníze jsem si od ní naposledy půjčila někdy před patnácti lety. Že bych si je půjčila i teď? Asi ano. Napadlo mě to už doma. Prostě potřebuju peníze a momentálně nemám, protože jsem platila zálohu na dovolenou. Kam jedeme?

No… Portugalsko, mami. Už zase Portugalsko? Jasně, mami. Půjč mi, prosím tě, deset tisíc. Budu ti to splácet, neboj se. Vrátím ti to dřív, než pojedeme…

Baráček byl obalený růžemi.

Jak to ta moje matka dělá? Já s kytkami i mluvím a takhle krásný je nemám. Občas mi nějaká i uhyne. Asi je to se mnou nebaví. Ale s mojí mámou to ty její kytky baví. A moc. To je na nich vidět.

Mamušinka byla na zahrádce. Kde jinde. Celý život si barvila vlasy černou barvou, pořád, i když táta umřel a kolem sedmdesátky přestala. Vlasy jí omládly, ona celá omládla, vypadá jako americký beatnik, bílé vlasy rovně zastřižené u brady, patka… ještě by mohla začít psát jako Corso nebo Ginsberg… nebo Bukowski.

„Zavři, sakra! Uteče mi Džeár! Holka pitomá…“

To je přivítání, panečku! Lekla jsem se hned nadvakrát. Toho zlostného výkřiku, který mi patřil a matky. Nevypadala dobře… mamušinko moje… brečím? Ne, ještě ne.

Ještě zatím ne.

„Co na mě tak civíš, Marie?! Zuby se mi rozbily, chodím k doktorovi, potřebuje mi ještě jeden zub dobrousit, bolí mě to a ty si přijedeš a Džeár málem uteče!“

„Džeár?“ O nohy se mi otřel černý kocourek. Zhrozila jsem se. „Mami! Ty máš kočku?“

„Vždycky jsem toužila mít kočku! A kvůli tvé pitomé alergii jsem ji čtyřicet dva let mít nemohla!“

Matka se na mě ještě ani jednou pořádně nepodívala. Probírala se těmi svými nádhernými růžemi a čert ví proč, růžím i matce to evidentně dělalo dobře.

„Naposledy jsem měla Mrkvičku!“

Matčin ukřivděný hlas se do mě zabodl jako trn.

„Byla to chytroučká bílá kočička s černým ocáskem. Když ses narodila, milovala tě. Celé dny z tebe nespouštěla oči… A ty?!“

Přivřela jsem oči před sluníčkem.

„Tys samozřejmě musela být alergická! A Mrkvičku jsme kvůli tobě museli dát pryč. A nemysli si, že to bylo snadné. Dát ji pryč. Dřív se lidi nezbavovali zvířat jako dneska. Dřív bylo zvíře člen rodiny. A kdo si vezme do své rodiny člena cizí rodiny? Tys mi dávala, Marie! Odmalička!“

„Mami!“

Rozpřáhla jsem ruce a šla k ní, k mojí mamušince, která nic netuší a nesmí vytušit a ty kurvy slzy… už se zase cpou, kam nemají!

„Teď ne,“ zarazil mě její matky. „Teď mě nech! Nevidíš, jak vypadám? Umazala bych tě. Jdi dovnitř, dej na kafe a vrať se sem.“

Nechápavě jsem se na ni podívala.

„Mami! Já přece nemůžu jít dovnitř, když tam máš toho… tu kočku. Proboha, mami, proč jsi té kočce dala tak blbý jméno?“

„Tak podívej se, holčičko!“

Matka se na mě poprvé podívala, ale hned se znechuceně vrátila k růžím.

„Na Dallas koukají takoví lidi, že ty jim nesaháš ani po kolena. Pamatuj si to! Ani po kolena! A Džeár není tak zlý jak vypadá! Kdepak! Víš, jaký je Džeár? Džeár je nešťastný! A protože tenhle můj kočičí Džeár je u mě šťastný, tak bude trochu šťastný i Džeár v Americe!“

Mami! Bože, mami! Já tě chci obejmout! Já tě chci držet! Já tě chci naposledy držet! Protože, mami, já už tě nikdy držet nebudu! Já už tě nikdy neuvidím! Proč musíš bejt takhle pitomá před tím zasraným koncem? Proč se to naše zkurvený naposledy muselo takhle posrat? Proč nemáme víc času, abych se s tebou mohla pohádat o Dallasu, abych mohla…

Do prdele!

„Cos to řekla,“ ozval se přísný hlas matky.

„Nic.“

„Řekla jsi do prdele.“ Souhlasila jsem.

„Tak jo.“

„Dobře.“

Matka se narovnala a podruhé se na mě podívala. Její oči najednou strašně ztvrdly. Sehnula se pro kočku, která se jí ovíjela kolem nohou.

„Milá zlatá, já ti nebudu pořád ustupovat. Přijedeš si, kdy chceš, vůbec tě nezajímá, jestli na tebe mám čas nebo nemám a ještě abych se bála mít ve svém domě Džeára? A ke všemu jsi sprostá! Mně to nevadí. Klidně si říkej do prdele. Do prdele! Slyšíš?! Klidně si to řekni ještě třeba dvakrát!“

Poslechla jsem.

„Do prdele, mami. Do prdele. Mami. Mami. Mami! Do prdele!“

Takhle tedy vypadá loučení? Tohle má být poslední sbohem? Trošku se mi zatmělo před očima.
To ta kočka a ty růže a ta moje máma.

„Stačí! Stačí, Marie,“ okřikla mě matka. „Říkáš to mně nebo sousedům? Nemusíš mi tady dělat ostudu! Bydlím tady já a ne ty!“

„Mami…“ Sedla jsem si na lavičku do chládku. „Mami… prosím tě, udělej mi kafe.“

„Udělej si ho sama,“ ozvalo se nade mnou. „On ti Džeár neublíží! Za tu chvilku, co budeš vevnitř! Ono taky bůhví jak to je, s tou tvou alergií!“

„Jasně, mami. Jsem hysterickej parchant, kterej si dokáže už od narození vyvolávat alergický reakce na zkurvený kočky.“

Matka po mně mávla rukou.

„Prostě jestli máš chuť na kafe, tak si ho jdi udělat sama. Já bych se musela umýt a potřebuju tohle dodělat. Mělas zavolat, že přijedeš, nedávala bych se do toho dneska! Ale to ty ne. Nezavoláš. Nenapíšeš. Samozřejmě. Jako vždycky. Sobec.“

„Já nevěděla, že přijedu.“
Jsem sobec a ještě lžu. Co jsem to za zrůdu?

„Nelži! Vědělas to moc dobře! Ty víš vždycky, co chceš udělat!“

Je zlá! Moje máma je na mě zlá! To je ale potvora. Já se s ní přijedu rozloučit a ona… Usmála jsem se. Ale jenom v duchu. Radši.

„Myslíš, že jsem zlá, viď?“ Četla mi myšlenky? „Nejsem zlá. Jenom už toho mám dost, pořád ti vyklízet pole.“

„Jaký pole, kurva?“

Už jsem toho měla dost. To jsem si tedy s tou návštěvou dala… prej americkej beatnik. Jo, zlatý voči.

„Tak ona neví, jaký pole?“

Matka udělala dramatickou pauzu a zašla do domku. Otevřeným oknem bylo slyšet, jak haraší v kuchyni. Aspoň že to. Kafe mi bodne, ale jít dovnitř bych nezvládla.

„Za prvé!“ Vyšla ven a rázovala po zahrádce. „Narodila ses a musela jsem dát pryč Mrkvičku! Za druhé! Bylas pořád nemocná! Za třetí! Spolčovala ses proti mně s tvým otcem! Mlč! Já to dobře vím! A celý život mě to mrzelo! Za… za… za… ále, už to nebudu radši počítat, stejně bych se nedopočítala. Ve škole s tebou byly pořád problémy. Bylas hubatá! Prala ses! A ta tvoje puberta! Pročpak jsi nešla na ekonomku, co? Jak jsem chtěla já? Co? Mně natruc sis vybrala průmyslovku, já tomu vůbec nerozuměla a tobě to dělalo dobře! A pak Mirek.“

Překvapeně jsem se na ni podívala. Mirka má přece ráda!

„Jo, ten tvůj Mirek! To taky bylo! Mně se nikdy nelíbil. A neměli jste kde bydlet. A tak blbá máma a chudák táta vyklidili pole. Nechali svůj byt "mladejm“ a sami se uklidili na chalupu, kam jsi ty mimochodem nikdy nechtěla jezdit!"

„Mami!“ Musela jsem se zasmát. „Byli jste tu přece šťastní!“

Chvíli jsme se na sebe dívaly. Vida, ty moje slzy už nějak téct nechtěly! Dokonce jsem cítila, že mám chuť se rozchechtat. Matka to asi poznala a vztekle se ode mě odvrátila.

„A co nám asi tak zbývalo? Roztáhli jste se v našem bytě! Kdybys aspoň měla děti!“

Znovu zašla do domku, kde začala pískat konvice s vodou.

Zhluboka jsem se nadechla. Tak tohle si mohla odpustit. Zvedla jsem se a šla jsem k vrátkům. Džeár se mi motal kolem nohou.

„Uhni, debile.“ Ale matka už byla venku a slyšela mě.

„To zvíře nemůže za to, že máš vztek, že kolem tebe neskáču jako vždycky. Já si chci konečně žít svůj nový život, milá zlatá! A k tomu patří i Džeár! Tak mu laskavě neříkej debile!“

Usmála jsem se. Že moje máma na stará kolena takhle zblbne… A není to nakonec dobře, že to dopadlo zrovna takhle?

„Mami, vždyť já ti to všechno strašně přeju. Džeára i ten tvůj nový život. A odpusť mi, prosím tě, jestli jsem nebyla vždycky hodná dcera…“

Proboha, lezlo to ze mě jako z chlupaté deky. Matka mávla rukou.

„Co jsme si vychovali, to teď mám! Tátovi na hrob brečet nechodím! A příště radši zavolej!“

Otočila se ode mě a hledala kočku.

„Džeáre… čičiči, pojď sem, pojď, Džeáre… zlá panička už konečně jde pryč… nikdo ti už nebude říkat debile… budeme tady mít zase klid…čičiči…“

Odcházela jsem od růží a bylo mi lehce. Chtěla jsem se rozloučit a rozloučila jsem se. Nebyly slzy, nebyl smutek. Vlastně ani nebylo čeho litovat. Má to tak být? Je to tak správné? Nevím, ale ulevilo se mi. A to je důležité, ne jestli je to správné. Nic mě netíží. Jsem lehčí. Jsem jenom sama se sebou. Nebudu si už o tebe dělat starosti, mami. Ano, mami.

Jsem sobec.

Vzpomněla jsem si na Džeára. Chudák kočka! Jmenovat se jako ten debil!

Rozesmála jsem se. Tedy, jestli já budu taky takhle blbá, až budu tak stará!

Rozesmála jsem se ještě víc…

… Stará žena si tiskla na prsa kocourka. Tiše předl. Dívala se za svoji dcerou, která pomalu zdolávala cestu k vlaku.

Jestli se neotočí, pomyslela si žena, tak jsem to zahrála dobře. Jestli se neotočí, tak budu vědět, že moje jediná dcera je teď šťastná, protože se rozloučila s matkou, která se na stará kolena zbláznila a stala se senilním blbem. S matkou, která má všechno, nic jí nechybí a nebude jí chybět ani dcera.

Jestli se neotočí, udělala jsem všechno proto, aby na naše rozloučení nevzpomínala se slzami.

Jestli se neotočí, budu vědět, že ji naše rozloučení nezatížilo. Že je teď už sama se sebou. Že bude už teď mít čas jenom sama na sebe. A na svoji matku ani radši nepomyslí. A jestli na ni pomyslí, tak s úsměvem.

Dcera byla u posledního domu, který byl ze zahrádky vidět.

Neotočila se.

Zmizela.

Stará žena pustila kočku na zem.

"Uhni, debile,“ zoufale vykřikla, když se jí kočka ovinula kolem nohou. Naposledy se podívala na místo, kde ještě před chvilinkou byla vidět její dcera a pak se vrhla ke svým keřům růží a ponořila do nich holé, bezmocné ruce. Dlaněmi sevřela co nejvíce trnů a tiskla, tiskla, aby cítila bolest a slyšela svůj křik.

Moje dcera se se mnou přišla rozloučit.

Moje dcera umírá.

KDYŽ JE ŽIVOT BAREVNÝ

Přijela jsem před čtyřmi lety na besedu do jedné knihovny, vešla jsem do sálu a v první řadě si stoupl :-] mladý muž. :-] Díval se na mě jako na královnu. Takhle se na mě nikdy v životě žádný muž nedíval a dívat nebude, pomyslela jsem si s lítostí a věděla jsem, že je to gay…

vydáno dne 22.7.2009 | 10 komentářů (10 nových) | pokračování…

MÁ VÁŠ MUŽ MLADŠÍ SESTRU?

Určitě to znáte. Vadí vám na sousedovi, že nemá rád psy a pak se náhodou dozvíte, že byl v dětství šeredně pokousaný a před psy má respekt. Nebo se zlobíte na kolegyni, která na vás v práci haleká, ale když vás potká na ulici, dělá, že vás nevidí, a ona vám po čase na sebe prozradí, že i když špatně vidí na dálku, brýle nosit nechce… 

vydáno dne 10.12.2008 | 6 komentářů (6 nových) | pokračování…

OBRNÁŘKY, OBRNÁŘI, OBRNÁRČATA...

V roce 1954 jsem jako čtyřletá dostala dětskou obrnu ( www.polio.cz ). Očkovat proti ní se začalo až o několik let později. V současné době u nás „dožívá“ asi 10 000 obrnářů a většina se potýká s tzv. postpoliosyndro­mem… 

vydáno dne 23.11.2008 | 5 komentářů (5 nových) | pokračování…

PŘÁTELÉ ZE SEVERNÍ MORAVY

Monika.
Páni, když mi moje manželka poprvé řekla, že se jmenuje Monika, tak se mi postavil. Poprvé v životě se mi postavil na jméno holky! Mě to tak vyvedlo z míry, že jsem zapomněl, jak se jmenuju! Nebudete mi to věřit, ale já v tu chvíli fakt nevěděl, že se jmenuju Řepa. Napadala mě samá pitomá jména, jako Castro, Lenin nebo Chaplin! 

vydáno dne 4.9.2008 | 20 komentářů (20 nových) | pokračování…

VŠE PRO NÁROD

Letos v květnu to bylo čtyřicet let, co jsem nastoupila v kolínském divadle. Čtyřicet let u divadla, to je dost, co? Bylo mi tehdy osmnáct. Začínala jsem tam jako uklízečka a šatnářka, protože stávající paní nápověda šla do důchodu až za dva roky. Tak jsem ty dva kouzelné roky „protančila s koštětem“ a pak jsem tam od roku 1970 napovídala až do roku 1993, kdy byl v kolínském divadle umělecký soubor zrušený. Od roku 1994 napovídám v Činoherním klubu.

vydáno dne 14.7.2008 | 2 komentáře (2 nové) | pokračování…

SKVĚLÝ PLÁN

„Mami, ale já si ji nevemu!“

Liduna přestala kmitat jehlicemi a zvedla oči od světlezeleného rukávku miminkovského svetříku. „Jak to myslíš, Danečku, nevemu?“

„No, tak. Nevemu. Jednou jsem se s ní vyspal, nic víc. Nevím, proč bych si ji měl brát…“ Daneček popotáhl a udělal na matku beránčí oči. Ty zabraly vždycky. 

vydáno dne 14.12.2007 | 9 komentářů (9 nových) | pokračování…

KDYBYCH BYLA CHLAP...

„To snad není pravda? Hlavní roli dali Evě? A já hraju Janu? To snad ne?! Jana má jeden výstup hned na začátku! Než ta blbá hra skončí, lidi zapomenou, že jsem vůbec hrála! Ani nemusím chodit na děkovačku!“

Ilona se naštvaně otočila od fermanu, kam před chvíli pověsila sekretářka ředitele obsazení nové hry, a rozhlédla se po chodbě. Kolegové rychle mizeli v šatnách. Jen neříkat nahlas svůj názor! To se v divadle nevyplácí! 

vydáno dne 7.11.2007 | 4 komentáře (4 nové) | pokračování…

VÁNOCE VE TŘECH

Zvedla jsem se od počítače.

Na chvíli si odpočinu. Překlad jsem měla skoro hotový, nakladatel může být spokojený, termín stihnu. Než jsem ve své pracovně zatáhla závěsy, zadívala jsem se chvíli na řeku. Byla jiná v každém ročním období. Teď, když je podzim, byla nejkrásnější.

Bydlím tady skoro pět let a miluju nejen pohled na řeku, miluju i náš byt a hlavně miluju svého muže, který je pro mě vším…

vydáno dne 24.11.2007 | 4 komentáře (4 nové) | pokračování…