KDYŽ se řekne MŮJ NAKLADATEL
Knihy jsem začala vydávat v roce 2001 v nakladatelství Erika, se kterým jsem podepsala šestiletou smlouvu. Toto nakladatelství mi vydalo devatenáct knih. Smlouvu jsem se v roce 2007 rozhodla neprodloužit, a i když jsem zůstala bez nakladatele, nového jsem nehledala. Věřila jsem ve štěstí.
Na podzim 2007 jsem byla na besedě ve Vendryni u Třince. Knihovnice mi před začátkem besedy pošeptala, že přišel i místní nakladatel Bronisław Ondraszek, a sedí v první řadě. Během besedy, kdy jsem se zmínila, že jsem bez nakladatele, se zvedl, tiše se mi omluvil a odešel.
Druhý den mi poslal e-mail, že by mě chtěl vydávat. Měla jsem štěstí.
Bronisław mi o sobě napsal toto:
„Hlavně se zaměřuji na vydávání regionální literatury východního Slezska, např. Beskydské studánky, 25 let Hutnických pivních slavností, Olza, Werk objektivem Pavla Zubka atd. Samozřejmě, vydávám i tvé knihy, ty si vyjmenuj.
Na Slovensku jsem vydal Bratislavské veduty, Slovensko na starých pohlednicích, Vysoké Tatry, Vyšné Ružbachy, Carlton Savoy…
Slovenskou tvorbu ale utlumuji, jelikož mi v Popradu zemřel konatel a nemám tam nikoho, kdo by v tom dál pokračoval.
Jinak rád cestuji, navštívil jsem 115 států, s cestovkou výjimečně, cesty si organizuji sám. Navštívil jsem takové zajímavé destinace jako Špicberky, Bhútán, Mauretánii, Nepál, Indii, Turkmenistán, Irán, Mongolsko, Krym, Rusko atd. Na plachetnici jsem objel téměř všechny ostrovy v Karibiku.
Mám rád badminton, turistiku a volejbal. Z hudby jazz a blues.
To by mohlo stačit. Ostatní si, Irenko, napiš svými slovy. Papa.“
Bronislav je můj přítel nejbližší, na kterého se můžu ve všem spolehnout. Jeho Vendryni mám ve svém srdci. Znám jeho rodinu a mám je všechny ráda. Prožila jsem s nimi chvíle, na které nikdy nezapomenu.
Jako můj nakladatel je velkorysý a nechává mi absolutní svobodu, ve které mohu létat s křídly nepřistřiženými. Za tohle všechno mu nikdy nepřestanu být vděčná.
Bronisławe Ondraszku, jsi nejlepší nakladatel na světě a já mám obrovské štěstí, že jsi můj nakladatel. Děkuju.
Bhútán na okraji Tibetu.
Reálná utopie.
V době neomezeného konzumu, do absurdna rozvětvené reklamy, nebezpečné manipulace médií a neustálého vylepšování křivky produkce čehokoli, existuje země, ve které hrubý domácí produkt nahradili hrubým domácím štěstím.
Absolventi ekonomických fakult si klepou na čelo, ale jenom do doby, než Bhútán navštíví.
Hrubé domácí štěstí se projevuje například v nezaměstnanosti ve vězeňské službě. Jediná věznice zeje prázdnotou, nejčastějšími strávníky jsou v ní cizinci. Bezpečí země je přímo ukázkové, domy se nezamykají, podstatné jméno krádež, se téměř neskloňuje.
Bydlí tu šťastní občané (podle posledního sčítání lidu 97 % Bhútánců se považuje za šťastné lidi), oproštění od nestoudností servírovaných současným světem.
Král Jigme Singye Wangchuck zavedl představu a indikaci pojmu Gross National Happines v jednoduché rovnici; představuje ji rovnovážný stav mezi ekonomickým růstem a duchovním vývojem obyvatel.
V Bhútánu není možné koupit cigarety, jelikož kouření je považováno za faux pas, a za pašování tabáku se můžete ocitnout v již zmíněné poloprázdné věznici bez možnosti komunikace s chybějícími vězni.
V tomto království silnice nelemují reklamy a bilboardy, nejsou tu „fastfoody”, v obchodech „chybí” igelitové tašky.
Turistická přitažlivost Bhútánu tkví v tom, že vše je opravdové. Bhutánskou kulturu nemusíte jít někam hledat, ona je všude, autentická atmosféra působí hned po přistání. K tomu patří úžasně čistý vzduch a nezaměnitelná příroda. V Bhútánu není místo, které by nebylo bhútánské.
Ještě donedávna byl Bhútán odříznutý od světa, nejenom kvůli své poloze na východních svazích Himálaje. První cesta zde byla postavena na začátku 60. let, první noviny vyšly v roce 1967, televizní zprávy se začaly vysílat v roce 1995 a internet byl zpřístupněn o 4 roky později.
7457 metrů převýšení
Bhútán patří k maličkým státům, rozlohou je o polovinu menší než Česká republika, ale imponuje rozdílem své nadmořské výšky. Dalo by se říct, že Bhútánci žijí na šikmé ploše.
Nejvyšší bod dosahuje výšky 7554 m na horském masívu Gangkhar Puensum na hranici s Čínou a bod s nejnižší nadmořskou výškou 97 m, se krčí na jihu, na hranici s Indií.
Vyšší bod nemůžeme prozkoumat kvůli bohům žijícím v horách, je to jejich sídlo, mají rádi klid a nesmějí být přece rušeni. Vrchol Gangkhar Puensum hraje všem „pseudohorolezcům” na nervy, rádi by tam zanechali svou stopu aspoň ve formě kyslíkové bomby nebo pěkného obalu po energetické tyčince.
V Zemi hřímajícího draka (oficiální název státu Druk Yul) se neloví zvířata ani ryby. Stromy, lesy, hory i voda jsou svaté. Drtivá většina krajiny vypadá jako jeden velký horský masiv, ale tunely tu nenajdete.
Náhodní švýcarští turisté se se svým horským ementálem nestačí divit, jak mohou velehory existovat bez tunelů. V autech se nedoporučuje zapínat bezpečnostní pásy z bezpečnostních důvodů. Při nehodě je totiž jednodušší vyskočit z auta dříve, než se zřítí ze srázu.
Na šikmé ploše dokázal Bhútán najít kousek vodorovného pruhu a postavit na něm jediné mezinárodní letiště v údolí Paro. Na tamním nejzrádnějším horském letišti na světě smí přistávat jen dvanáct pilotů, potřebnou licenci mají i dva Češi.
Režim letiště je skutečně přísný: i kdyby tam chtělo přistát soukromé letadlo, musí být na palubě někdo z pilotů, který má speciální výcvik pro lety do Bhútánu.
Čeští piloti dokážou trefit cíl přesně jako bhútánští lukostřelci.
Lukostřelba je národním sportem. Terče jsou umístěny ve vzdálenosti 150 metrů, závodí lučištnice i lučištníci. Každý výstřel z luku je odměněný tancem a po skončení závodu tančí obě soutěžící skupinky lukostřelců spolu a vzájemně se hostí. Lukostřelecká soutěž probíhá automaticky v národních krojích. Drtivá většina Bhútánců nosí tradiční obleky v soukromí i v práci.
Úcta k tradici se projevuje také v architektuře. V moderní zástavbě nenajdeme domky, které by nenesly prvky lidové tradiční architektury.
Tady bydlí štěstí a čas
V hlavním městě Thimpu uspořádali mezinárodní konferenci s cílem najít zboží, kterého je v Bhútánu nejvíc a dalo by se exportovat.
Zástupci Bhútánu nabídli čas.
Vyznělo to možná směšně pro světové ekonomy, kteří už pár století nenosí lidové kroje a místo srdce mají mobilní telefon a peněženku, ale čas je opravdu tím pravým zlatem Bhútánců.
Konference dopadla pro obě strany špatně.
Ekonomické špičky se urazily, že si z nich nikdo nebude dělat legraci, a pohrdli tím nejkvalitnějším zbožím na světě. Celý vtip ovšem spočíval v tom, že Bhútánci to opravdu mysleli vážně. Chtělo to jenom problém správně uchopit a najít na zboží vhodný obal.
Do Bhútánu není jednoduché se dostat, ale když maličko přitlumíme svoje nitro, uklidníme duši, podíváme se na oblaky, pronikneme zrakem do průzračné řeky a občas zapomeneme mobil v zásuvce pracovního stolu, možná najdeme malý Bhútán v nás samotných.